Jdi na obsah Jdi na menu
 

Moc pěkné pohádky - O JIRKOVI A JEHO TŘECH PSECH

O JIRKOVI A JEHO TŘECH PSECH

( ze ŠPALÍČKU POHÁDEK )
Byl jeden sirotek, jmenoval se Jirka a sloužil u lakom
ého sedláka. V neděli čeládka odpočívala, jen Jirka
musil pást vepře. Už by byl dávno od sedláka utekl. Ale
sloužila tam také hezká Anička a on na ni myslil jako na
svou nevěstu. Všechno snášel, jen aby jí zůstal nablízku.
Jednou v neděli zase tak u lesa pase, vepři sbírají
bukvice a on sedí pod stromem, na dřevěnou píšťalku si
píská a myslí je u své Aničky. Tu vyjde z lesa myslivec
a v patách za ním se ženou tři psi se železnými obojky
na krku.
Myslivec se zastaví u Jirky a povídá:
„Přenech mi ze stáda tři vepře, dám ti za ně ty psy.“
„Co bych dělal se psy,“ řekl Jirka, „a jak by sedlák
vyváděl, že má o tři vepře méně!“
Myslivec začal psy vychvalovat, co všechno dovedou.
„Tenhle,“ ukázal na ryšavého, „se jmenuje Drž, koho
chytí, toho nepustí. Černý se jmenuje Dech, na koho
dýchne, toho omráčí. A tamhleten bílý slyší na jméno
Vševím, jak zavětří, na deset mil slyší i jehlu do trávy
spadnout.“
Jirka už chtěl myslivce odbýt. Tu myslivec řekl, aby
zahrál na píšťalku. Jirka spustil, psi se postavili na zadní
nohy a dali se do pitvorného tance. Jirka po chvilce
nemohl smíchy dál.
„Vezmi si tři vepře,“ zvolal, když se dosyta vysmál,
„a dej mi ty psy.“
„Vyměnil jsi dobře,“ pravil myslivec. „Ale železné
obojky jim nesundávej!“ Nechal Jirkovi psy a tři vepře
ze stáda si odehnal do lesa. Psi se k Jirkovi lísali, jako
by odjakživa byli jeho. On však se prve nenabažil veselé
podívané a znovu spustil na píšťalku. Psi tančili podle
Jirkovy noty, tu se předníma nohama chytili a jako děti
tančili ve třech mlýnské kolo, tu zase společně metali
kozelce a střídavé se po předních a po zadních nohách
natřásali.
Slunce už zapadalo za kopce, když se Jirka se svým
stádem ubíral domů. Hnal o tři vepře méně a strach ze
sedláka ho tlačil v žaludku jako kámen. Za tmy dohnal
do statku, psy nechal ve strouze za vraty a šel zavřít vepře
do ohrady.
„Pojďte,“ zavolal na psy, když se vrátil, „musíme
utéci, sedlák by mě stejně vyhnal.“
Šli celou noc černým lesem, Jirkovi se steskem
svíralo srdce, myslil na svou Aničku, snad už ji víckrát
neuvidí. Psi se v lese vyznali, vedli Jirku dobře, ani
o větvičku se neškrábl. Ráno vyšli z lesa a před nimi do
dáli cestičkami běžel a vesničkami odpočíval širý kraj.
„Jak ten svět přejdeme?“ zvolal Jirka. Ale sedm takových
krajů a sedm lesů přešli a živili se všelijak: něco sehnali
psi, někde pomohl Jirka při žních nebo při mlácení
a dostal za to jídlo i nocleh.
Tak došli do velkého města. Všechny domy byly
potaženy černým suknem. Lidé si jen šeptali, koně měli
kopyta obalena hadry, ani podkůvka nezazvonila,
a v hospodách se pilo jen z dřevěných džbánků, ani
sklenka nezacinkala. Jirka se u jedné hospody zastavil.
„Proč je tu všechno jako o pohřbu?“ ptal se.
„Máme už tři roky smutek,“ pravil šeptem hostinsk
ý. „Králi se v jeden den ztratily tři dcery. Od té doby
král chřadne, v celé zemi život vadne. Ministři hledají
někoho, kdo by krále vytrhl ze zármutku. Ale dosud se
to nikomu nepodařilo.“
Hostinský si vzdychl a šel za svou prací. Měl jí málo:
z hospody se neozvala ani písnička, jen dva džbánky tu
a tam zaklepaly o stůl, jako by někdo rakev zatloukal.
„Já krále rozveselím,“ řekl si Jirka a dal se rovnou
k zámku. Stráže ho hned pustily dál, jako předtím pustily
mnoho šašků a zpěváků, princů i chudáků, kteří přišli
s tím, že krále vytrhnou ze smutku.
Zavedli Jirku do královy komnaty. Zdi byly pokryty
černými čalouny, černé záclony zastíraly okna a v jednom
rohu smutně zářily tři svíce. Jirka se rozkoukal a uviděl
krále, jak sedí na trůnu, hlavu si drží v dlaních a vzdychá.
I přiložil k ústům dřevěnou píšťalku a spustil. Psi se
postavili na zadní nohy, začali tančit a všelijak se pitvořit.
Černě odění sloužící za chvilku zapomněli, že mají
s králem držet smutek, a také se začali podle píšťalky
vrtět.
Marně se chytali za kolena, marně si dávali ruce na
ústa, nohy v klidu neudrželi, smích jim vyskakoval mezi
prsty.
Hlas píšťalky a šoupání nohou probudily krále
z černých dum. Chtěl spustit, kdože ho to ruší, ale když
uviděl ty podivné tanečníky, rozesmál se na celé kolo.
Sluhové, jak se tak vrtěli, byli mu k smíchu víc než ti
psi. Za chvíli už si také podle Jirkovy píšťalky pobrukoval
a nohama mu to trhalo. Slzy mu smíchem tekly z očí, psi
zrovna tančili na předních nohou, sluhové to zkoušeli po
nich, stavěli se na ruce, ale žádnému z nich se stojka
nepovedla, padali a váleli se na hromadě. Tu dal král
znamení a Jirka přestal hrát.
„Zůstaneš u mne,“ řekl mu král, „do smrti se o tebe
postarám!“ Víc si Jirka nemohl přát.
Od té chvíle žil na zámku a bavil krále. Král dal
sundat černé záclony z oken a hned bylo v zámku
veseleji. Ale město se ze smutku neodstrojilo, lidé se
ještě nesměli radovat. Tak zem z toho, že se králi vedlo
lépe, mnoho užitku neměla.
Z Jirky se stal hezký dvořan, všem se líbil, kdekdo
si ho předcházel. Uměl pěkně a jadrně mluvit, mluvil jako
lidé ze vsi, pro všechno měl trefné přirovnání, každé
slůvko něco znamenalo. Jen dvorní básník nemohl přijít
jeho řeči na chuť, rád mluvil v samých kudrlinkách
a medovými slovy králi jen lichotil. Ale z lichocení dobře
není.
Život jen o tanci a písničkách, jen o jídle a dobrém
bydle Jirku brzy omrzel. Často věšel hlavu, stýskalo se
mu po Aničce. Psům zde také nesvědčilo. Když zrovna
netancovali, ploužili se po chodbách a po nádvoří a na
všechno vrčeli.
„Co ti chybí, Jirko?“ ptával se ho král. „Teď abych
já povyrážel tebe!“
„Nesvědčí mi tu,“ odpovídal Jirka, „půl radosti,
žádná radost.“
Když byl na zámku rok, řekl jednoho dne králi:
„Propusť mě, králi, půjdu hledat ztracené princezny
a přivedu ti je.“
Král zpočátku nechtěl Jirku pustit: „Jak bys mohl
najít mé dcery. Dokud je les nevrátí, neuvidím je.“
A snad už posté vyprávěl Jirkovi, jak si princezny
vyjely do lesa, jak se strhla vichřice, obalila je i s koňmi
listím a zanesla bůhvíkam. „Co rytířů už se pokoušelo
princezny najít, ale žádný z nich se nevrátil.“‘
„Já se vrátím,“ řekl Jirka, „a ne sám, ale
s princeznami.“
Král se podíval oknem, slunce zrovna zapadalo za
lesy a z černého města šel takový smutek, že se králi
stáhlo hrdlo. „Jdi si tedy,“ pravil, „můžeš vyrazit hned
zítra ráno.“
Druhý den Jirka vyjel na dobrém koni z města, za
ním v patách vesele poskakovali psi a čenichem chytali
od lesů čerstvý vzduch.
Mnoho dní, mnoho týdnů bloudil Jirka nazdařbůh
starými hvozdy. V duchu litoval, že dal králi tak
neprozřetelný slib. Všechno se mu stavělo na překážku.
Jak našel schůdnější stezku, stezka mu před očima začala
zarůstat trním a marně se Jirka namáhal prosekat se
mečem. Jindy zase pohodlná stezka ho zvábila, pobídl
koně, kůň se dal do cvalu a jen tak tak, že se stačil zastavit
na kraji srázné strže. Tak Jirka jezdil křížem krážem lesy,
zásoby mu docházely, a les ani zajíčka, ani veverky
nevydal, natož srnce. Když Jirka srazil šípem ubohou
kavku a chtěl si ji upéci, spustil se liják a oheň uhasil.
Jednou večer dojel na mýtinu a uondaný slezl s koně,
že tu přespí. Vyhladovělí psi se rozložili kolem. Jirka
ležel v trávě, sedlo pod hlavou, a smutně se díval na černé
nebe. Hvězd bylo, jako by mouku proséval.
Najednou Vševím nastražil uši, naježil srst, a než se
Jirka nadál, zmizel v houštině. „Přinese zajíčka,“ těšil
se v duchu Jirka, „a já se konečně najím.“ Vševím se
dlouho nevracel a Jirku z toho čekání a dívání na
hvězdičky obestřela dřímota. Tu ucítí něco vlhkého na
tváři, probere se a vidí, že ho Vševím čenichem budí.
Protře si oči rosou, ale zdá se mu, že spí dál, nevěří sluchu;
slyší, jak Vševím praví lidským hlasem:
„Vstávej, pane! Prve jsem slyšel deset mil odtud
kolovrat vrčet. Běžím za tím zvukem a najdu v chaloupce
krásnou pannu, jak na stříbrném kolovratu přede
měsíčnou nit. Pojď, dovedu tě k ní!“
Jirka se podivil, že pes mluví jako člověk. Třikrát se
štípl do tváře a viděl, že nespí. I nemeškal, vsedl na koně
a pustil se za Vševímem, v patách se mu drželi Drž
a Dech.
A hle, cesta se před nimi sama otvírala, svatojánci
jim svítili, větve se odkláněly a za malou hodinku stáli
u chaloupky. Jirka seskočil s koně a šel rovnou dovnitř.
Spatřil tam krásnou dívku bledých tváří, seděla
u stříbrného kolovratu a předla. V prstech se jí třpytil
měsíčný paprsek. Malou komůrkou stále vanul studený
průvan. Dívka zaslechla kroky, trhla sebou, měsíčný
paprsek se jí s prstů svezl na zem, a zvolala jako ze sna:
„Srdíčko se mi v těle leká,
zde není místo pro člověka.
Utec, než hrozný pán se vrátí,
utec, nežli ti život zkrátí!“
Její libý hlas zvonil smutně jako potůček pod ledem
a Jirka cítil, že má sladkosti plné srdce a srdnatosti plné
ruce. Hned si pomyslil, že by to mohla být jedna ze
ztracených princezen. Zeptal se jí, a když přikývla, Jirka
hned, aby se připravila, že ji odvede domů.
Ale princezna zase tím snovým hlasem řekla:
„Domů, mládenče, nemohu jít,
dokud nespředu měsíčnou nit.“
„S tou prací bys nebyla hotova nikdy,“ pravil Jirka.
„Pojď, než se tvůj otec ustýská!“
Vtom se chaloupka otřásla a s ledovým vzduchem
vpadl dovnitř ošklivý muž v šedém vlajícím plášti,
z každého záhybu studeně čišelo.
„Přichystej se na smrt!“ zasípal, ledové krupky mu
poletovaly z úst, a hnal se po Jirkovi. Byl to hrozný pán
lesních vichrů, troufal si na stromy velikány, natož aby si
netroufal na člověka.
Ale než se mohl Jirky dotknout, chytil ho do zubů
Drž, Dech se mu předníma nohama opřel o prsa a horkým
dechem ho omráčil.
Pán lesních vichrů sesypal se na zem v hromádku
jehličí.
Nic jim nestálo v cestě. Za chaloupkou našli
princeznina koně, Jirka naň princeznu posadil, vesele se
vyšvihl na svého a ujížděli pryč. Cestou se Jirka princezny
ptal, co ví o svých sestrách. Ale ona nevěděla nic, měla
je za mrtvé.
Nejeli dlouho, a najednou se Vševím zastavil, nastra
žil uši a naježil srst. Než se vzpamatovali, zmizel
v houštině. Pustili se za ním, ale kdepak aby mu stačili.
Jirka musil krok za krokem houští mečem prosekávat,
a když už se chtěl vzdát a vrátit se, zpod hustého mlází
vyrazil jim naproti Vševím.
„Dej se za mnou, pane,“ pravil. „Prve jsem pět mil
odtud slyšel hrkat stav. Běžím tam, běžím, a v chaloupce
najdu krásnou pannu, jak na stříbrném stavu na roucho
z hvězdných nití tká.“
Jirka řekl princezně, aby počkala na místě, a pustil
se za Vševímem, v patách se mu drželi Drž a Dech. Nic
se jim v cestu nestavělo a brzy stanuli u chaloupky. Jirka
seskočil s koně a vběhl dovnitř. U okénka seděla nad
stříbrným stavem překrásná dívka a tkala. Třpytné
hvězdné paprsky se kmitaly od člunku a modravá záře
oblévala dívčiny líce smrtelným smutkem. Celá komůrka
byla ztopena v chladné stříbřité mlze.
Dívka sebou trhla, když Jirka vešel, a jako ze sna
zvolala:
„Srdíčko se mi v těle leká,
zde není místo pro člověka.
Utec, než paní má se vrátí,
utec, nežli ti život zkrátí!“
Jirkovi se zdálo, že má ještě líbeznější hlas než ta
první, a cítil v srdci dvakrát tolik sladkosti a v prsou za
dva muže smělosti. „Že ty jsi jedna z těch princezen, co
se ztratily?“ ptal se jí. Přikývla a on ji hned vyzval, aby
s ním šla, že ji dovede domů. Princezna k němu obrátila
smutnou tvář a pořád ještě jako ze sna pravila:
„Nad stavem stříbrným zůstat mám,
dokud z hvězd na roucho neutkám.“
„Na takové roucho bys neutkala nikdy,“ zvolal Jirka
a vzal ji kolem pasu, že ji třeba násilím odvede. Neudělali
ani krok, všechno jako by se najednou do mlhy propadlo,
a dovnitř se vedrala ošklivá babizna. Mokrý nos jí koukal
ze žluté šály, z šatů čišel vlhký chlad
„Vaz ti v propasti zlámu,“ zaskřehotala babice, paní
lesních mlh, a sápala se na Jirku. Ale už ji chytil Drž,
Dech se jí předníma nohama opřel o prsa a omráčil ji
horkým dechem. Paní lesních mlh sesypala se v hromádku
mokrého listí.
Byli volni, vyběhli ven a za chaloupkou našli koně,
Jirka naň posadil princeznu, sám si sedl na svého
a Vševím je dovedl na místo, kde čekala první princezna.
Sestry se objímaly, děkovaly Jirkovi za vysvobození
a prosily ho, aby ještě našel třetí princeznu, už věřily, že
je také naživu. Les se rozjasňoval, blížilo se k ránu. Tu
se Vševím zastavil, nastražil uši, naježil srst a zmizel
v houštině. Za chvilku byl zpátky.
„Na míli odtud jsem slyšel vlnu česat,“ pravil. „Bě-
žím tam, běžím, a v chaloupce najdu krásnou pannu, jak
u okna sluneční vlnu češe. Dej se za mnou, pane!“
Jirka řekl princeznám, aby počkaly na místě, a pustil
se za Vševímem, za nímž běželi Drž a Dech. Slunce
zrovna vycházelo, když stanuli u chaloupky. Jirka
seskočil s koně a vběhl dovnitř. V komůrce ze všech
koutů lezla studená tma, ze stropu visely cáry černých
pavučin. U okna seděla spanilá dívka a česala sluneční
vlnu. Trhla sebou a zvolala jako ze sna:
„Srdíčko se mi v těle leká,
zde není místo pro člověka.
Utec, než obluda se vrátí,
utec, nežli ti život zkrátí!“
Jirkovi srdce sladkostí přetékalo, v pažích cítil sílu
za tři muže. „Neboj se,“ řekl, „odvedu tě odtud k sestrám
a k otci!“ Nepochyboval o tom, že je to třetí princezna.
Dívka zvedla smutnou tvář od zlaté vlny, obrátila se
k Jirkovi, tma zastřela její krásné líce a snový hlas zazněl
s povzdechem:
„Jdi si sám, já už si neoddechnu,
sluneční vlnu mám sčesat všechnu.“
„Máš pravdu, neoddechla by sis nikdy,“ zvolal Jirka.
Vzal princeznu do náručí, byla jako pírko lehká, ale
než s ní udělal první krok, do dveří vpadla obluda, černější
než nejčernější noc, bez tváře, bahenní zápach z ní šel
a její chapadla se vztahovala po Jirkovi. Byla to paní
lesních temnot.
„Zahubím tě, zahubím,“ mumlalo to z ní. Drž se na
obludu vrhl, ale neměl se ostrými zuby čeho chytit, Dech
se chtěl obludě opřít o prsa, ale propadal se do ní jako
do bahna. Chapadla se vztahovala po Jirkovi, a tu Jirka
vytasil meč, srazil ty černé cáry pavučin ze stropu, dvakrát
sekl do zpuchřelých trámů, strop se otevřel a slunko
zaplavilo komůrku. Obluda zmizela, jen trochu bahna se
lesklo na hliněné podlaze.
Byli volni. Za chaloupkou našli zase koně a brzo se
všechny tři princezny shledaly. Za ranního sluníčka je
Vševím vedl zpívajícím lesem. Na trávě a na listí se
třpytila rosa, koně chytali nozdrami čerstvé vánky, bujně
pohazovali hlavou a do ptačího křiku znělo štěbetání
princezen. Už tři roky neměly s kým promluvit, teď si to
chtěly vynahradit. Jejich hlásky už nezastíral smutek a ta
snová krása už se na nich také neskvěla.
Proto bylo Jirkovi všelijak, když mu rozradostněný
král řekl, aby si jednu z nich vybral za ženu. Dcery zase
vrátily králi veselost a smích, ze stěn zmizely černé
čalouny, z oken černé záclony, v ulicích už nestrašilo
černé sukno, místo něho vlály z domů pestré fábory. Koně
zase vesele zvonili podkovami, sklenice v hospodách
cinkaly, lidé mluvili nahlas a zpívali.
„Tak kterou z mých dcer si vezmeš?“ ptal se král
Jirky. Jirkovi však princezny nevytlačily ze srdce Aničku.
Prosil krále, aby mu dal den na rozmyšlenou. Král netušil,
co Jirka v srdci chová, myslil si, že se ostýchá. „Tak zítra
mi povíš, kterou princeznu chceš,“ pravil a Jirku
propustil.
Večer se Jirka procházel se svými psy královskou
zahradou a dumal, dumal, jak by se králi vymluvil, aby
ho neurazil. „Má zlatá Aničko,“ povzdechl si, „kdybys
tu tak byla!“
Tu se mu o nohy otřel Vševím a řekl: „Pane, pomohli
jsme ti, prokaž nám také službu!“
„Velmi rád,“ pravil Jirka a pohladil Vševíma po
hlavě. „Pověz, co byste rádi.“
„Sundej nám ty železné obojky,“ odvětil Vševím,
„tolik nás tíží.“
Jirka se usmál, zdálo se mu to lehké. Sehnul se
k Vševímovi, ale ať to zkoušel jak zkoušel, obojek držel
na krku jako přirostlý. U druhých dvou psů to nešlo lépe.
„Poradím ti, pane,“ pravil Vševím, „vezmi meč a utni
nám hlavy, obojky samy spadnou.“
Jirka se zhrozil. To přece nemůže věrným přátelům
udělat. Vševím však ho nepřestal přemlouvat, lépe prý
mít hlavu dole než obojek na krku. Prosil a Drž a Dech
očima o to žádali, i vytrhl Jirka meč a s bolestí v srdci
jim hlavy uťal.
Myslil, že se pominul s rozumem. Místo psů před
ním stojí tři krásní jinoši, nádherně odění, a u nohou jim
leží tři obojky, už ne železné, ale celé zlaté.
„Už máš po starosti,“ pravil nejhezčí z nich, a v jeho
hlase poznal Jirka hlas Vševímův. „My se oženíme
s princeznami a ty se ožeň se svou Aničkou. Ty zlaté
obojky si vezmi, dáváme je tvé nevěstě jako věno.“
Jirka litoval, že ztratil tři věrné druhy, ale přál jim,
že se dostali ze zakletí. Vyprávěli mu, že jsou princové
z dalekého království za mořem. Zlý čaroděj se nepohodl
s jejich otcem a přičaroval jim psí podobu. V ní se
železnými obojky měli bloudit tak dlouho světem, dokud
nepomohou vysvobodit poslednímu pánu tři princezny.
Aby se pak stali zase lidmi, stačí, když jim pán sundá
obojky. Čaroděj nepočítal s tím, že si dají srazit hlavy,
aby se obojků zbavili, a tak nakonec prohrál.
Princové Jirkovi děkovali a slibovali mu přátelství
do smrti. Ale Jirka nemyslil na nic jiného než na svou
Aničku. Král už mu dceru nenutil, měl ženichy pro
všechny tři, a jaké ženichy! Jirka se s králem a šťastnými
snoubenci rozloučil a vydal se na cestu domů.
Sedm krajů, sedm lesů přešel, až přešel poslední les,
přeběhl poslední mez a došel do rodné vsi. Šel rovnou
do statku, kde pásal vepře. Sedlák ho nepoznal; až když
mu řekl, kdo je, a za tři vepře mu dal hromádku
stříbrňáků, uvítal ho jako vzácného hosta. Hned zavolali
z pole Aničku. Očím nevěřila, že ten hezky oblečený
mladík je Jirka.
Hned že se vezmou a koupí si chalupu s poli.
Když Jirka ukázal sedlákovi tři zlaté obojky, lakotný
sedlák se vyptával, jak k nim přišel.
„Za tři psy jsem dal tři vepře,“ pravil Jirka. „A od
těch psů mám obojky.“
Sedlák chtěl vědět víc.
„Řeknu ti jen, jak jsem přišel ke psům,“ pravil Jirka,
„to ostatní se snad dovíš sám.“
Řekl mu o tom, jak si u lesa hrál na píšťalku, jak
přišel myslivec a nabídl mu za tři vepře tři psy.
„To mi stačí,“ řekl sedlák. „Ale já budu mít třicet
zlatých obojků.“
Druhý den ráno viděli lidé, jak sedlák žene celé své
stádo, třicet vepřů, k lesu. Večer se nevrátil a nikdo o něm
od té doby neslyšel.
Jirka s Aničkou pilně hospodařili. Léta s vodou
odplouvala, Anička třikrát kolébala, tři statné syny
vychovala. Po tátovi měli dobré srdce a pracovité ruce,
po mámě veselou mysl a tváře jako z růže květ.