Moc pěkné pohádky - O SMOLÍČKOVI
O SMOLÍČKOVI
To už znáte, jak Smolíčka unesly jeskyňky a jak ho
zlatoparohatý jelen zachránil a donesl domů. Doma dostal
Smolíček co proto. Plakal a slíbil, že už bude vždycky
poslouchat a nikdy více jeskyňkám neotevře, a taky
neotevřel.
Jednou dlouho nešla zima. Sluníčko hřálo a kočičky
znovu rozkvetly, jako by měl přijít máj. Zlaté parohy
jelena tuze tížily, chtělo se mu je shodit.
„Jelínku, neshazuj parohy, ještě je budeš potřebovat,
“ varoval ho Smolíček. „Čím se budeš v zimě bránit
vlkům?“
„Zima už nepřijde, Smolíčku. Staré parohy shodím,
odpočinu si a za čas mi narostou nové.“
„Jelínku, a co by tomu řekl dědeček Mecháč?“
Dědečka Mecháče poslouchal celý les, jeleni, veverky,
lišky, datlové, medvědi, zkrátka všechna zvířátka,
všichni ptáci, všechny rostliny.
„Dědeček Mecháč se to ani nedoví,“ pravil jelen.
Jednou ráno zaběhl do houští a vrátil se bez parohů.
Sotva došel k chaloupce, spadla z mraků první
vločka, za ní druhá a třetí, a než si jelen dvakrát ukousl
trávy, dalo se do chumelenice.
Sněžilo celý den.
Jelen ležel ve světničce, styděl se, že je bez parohů.
„Vidíš, já ti to říkal,“ vyčítal mu Smolíček. „V zimě
nebudeš moci bez parohů vyjít ani na krok.“
Smutně šli toho večera spát.
Ráno se jelen probudil a vidí, jak se oknem lije do
světničky sluníčko. „Sluníčko, sluníčko,“ volal, „vstávej,
Smolíčku, už je zase po zimě.“
Podíval se na postýlku, Smolíček tam není. Vyběhl
ven: sluníčko svítí, to je pravda, ale všude, kam jelen
dohlédne, leží vysoké závěje, větve se sklánějí pod
sněhovými polštáři.
„Smolíčku, pacholíčku, kde jsi?“ volá jelen. Ale
nikdo mu neodpovídá. Ve sněhu spatřil šlépěje, otisky
Smolíčkových sněhovek. Pustil se podle nich, ale brzy
se mu ztratily. Foukal vítr a zavál je sněhem.
Najednou zavyli nablízku vlci. Jelen sklonil hlavu
a připravil se k boji. Vtom si vzpomněl, že nemá parohy.
Bez nich by se vlkům neubránil. I obrátil se a velkými
skoky prchal do chaloupky.
Copak se stalo se Smolíčkem? Smolíček už o půlnoci
vstal, hodně teple se oblékl a tiše, tichounce, aby
nevzbudil jelena, vyšel na mráz. Vydal se za dědečkem
Mecháčem, že vyprosí pro jelena nové parohy. Co ho to
napadlo! Klopýtal tmou, bořil se do závějí, vítr mu sypal
do očí sníh. A ke všemu ten bláhový chlapec vůbec
nevěděl, kudy se k dědečkovi Mecháčovi jde.
To víte, jeskyňky chtěly Smolíčka dostat znovu. „Ale
než ho dostaneme,“ řekly si, „uděláme si z něho švandu.“
Smolíček nic netuší, jde tmou, každou chvíli se
proboří do závěje, a najednou kde se vzala, tu se vzala,
ze tmy přiskákala a okýnky na Smolíčka zamrkala
chaloupka celá z cukru:
„Pojď, Smolíčku
pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku,
vede ke mně cesta
z mandlového těsta,
z čokolády jsou mé stěny,
okna z cukrové pěny,
pojď, Smolíčku
pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku!“
Světlo a teplo z chaloupky Smolíčka tolik vábily.
A cukr on mlsal rád. Takhle kdyby se chvilku ohřál, něco
smlsl, to by se mu potom jinak šlo. Popoběhl, a najednou
chaloupka zmizela. Ozval se pisklavý smích jeskyněk,
obstoupily Smolíčka ze všech stran a volaly:
„Chytíme tě, Smolíčku, oškubem ti hlavičku!“
Smolíček je neviděl, oči měl ještě oslepené od té
záře z okének cukrové chaloupky. Začal utíkat, nohy
těžce ze sněhu vyndával, ale nezastavil se. Pozdě litoval,
že se na tu noční cestu vydal.
Jeskyňky už neslyšel, v duchu si liboval, že jim utekl.
Sníh přestal padat a skulinou mezi větvemi se
zatřpytily hvězdy. Ale Smolíčkovi se nešlo veseleji, už
byl promrzlý, a hvězdičky nehřejou. „Už nedojdu,“
vzdychal.
Tu se kolem rozlije bledozlatá záře a lesním prů-
sekem jde Smolíčkovi naproti měsíček:
„Já jsem cukrář měsíček, tam to bílé na nebíčku, to
je cukr z hvězdiček, ten je dobrý do rohlíčků. Upletu ti
rohlíček, až ochutnáš kousíček, na deset sníš rohlíčků.
Pojď si pro něj, Smolíčku!“
Smolíček tušil, že v tom jsou nějaká kouzla jeskyněk.
Udělal krok dozadu, měsíček udělal krok dopředu,
Smolíček dopředu, měsíček dozadu, a tak proti sobě
poskakovali krok sem, krok tam - a měsíček, jak se
objevil, tak zmizel. Ozval se pisklavý smích jeskyněk,
zase obstoupily Smolíčka a volaly:
„Chytíme tě, Smolíčku, oškubem ti hlavičku!“
Smolíček sebral poslední síly a dal se na útěk.
A jeskyňky za ním. Vždycky ho kousek předběhly,
počkaly si na něho, smály se mu do uší, chytaly ho za
čepičku, za rukávy, za šosy, a zase ho nechaly běžet.
A opět ho kousek předběhly.
„Dědečku Mecháči! Dědečku Mecháči!“ začal
Smolíček volat. Jak jeskyňky uslyšely, koho Smolíček
volá, jako když se po nich zapráší, byly tytam. Z dědečka
Mecháče měly strach, neměl v lese takovou havěť rád.
Smolíček doběhl k chýši, sroubené z borových
kmenů, pokryté chvojím. „Dědečku Mecháči! Dědečku
Mecháči!“ nepřestal Smolíček volat, myslil, že ještě má
jeskyňky v patách.
„Kdo mě to budí ze spaní?“ ozval se z chýšky
hluboký hlas.
„To jsem já, Smolíček, hledám dědečka Mecháče.“
„Tys ten Smolíček, co neposlouchal jelena?“
„Ano, ale já už poslouchám, jelen neposlouchá!“
„I hleďme, hleďme,“ zabručel hlas v chýšce. „Tak
pojď dál, Smolíčku, já jsem dědeček Mecháč.“
Smolíček vešel dovnitř. Tak podivnou světničku jste
neviděli: svatojanské mušky tam svítily, v jednom koutě
vystrkovaly z mechu kloboučky mladé houby, v druhém
koutě spali jezevci, v třetím medvědi. Ve čtvrtém koutě
stálo lůžko z březového dřeva. Na něm seděl statný
stařec, ruce a prsa měl obrostlé mechem, tváře zarostlé
zelenými vousy, na hlavě místo vlasů jehličí.
„Copak na mně chceš?“ ptal se Smolíčka.
Smolíček pověděl, jak jelen neposlechl, shodil parohy
a teď bez nich nemůže ven.
„A já ti mám pro něho dát nové, viď?“ řekl stařec.
Vstal a zpod lůžka vyndal zlaté parohy. Hned od nich
bylo ve světničce světlo jako ve dne.
„Počkej tady,“ řekl dědeček Mecháč, „donesu je
jelenovi sám, jsou tuze těžké. A dám mu co proto!“
Odešel a Smolíček se natáhl na vyhřáté lůžko. Usnul
hned, jako když ho do vody hodí.
Tu mu někdo zaťuká na čelo. Smolíček se probudí,
vidí, jak u něho stojí dědeček Mecháč. „Smolíčku,
vstávej, jelen čeká!“ Venku je bílý den, sluníčko se dveřmi
dere do světničky. Medvěd v koutě bručí, houby natahují
krky, co se to děje.
Smolíček vyběhl ven. Před chýškou se vesele nat
řásá jeho jelen a pyšně pohazuje zlatými parohy.
Dědeček Mecháč vysadil Smolíčka na jelena.
„Podruhé parohy neshazuj, dokud ti nedovolím!“
hrozí prstem jelenovi.
Jelen sliboval, že už bude poslouchat, Smolíček
děkoval dědečkovi Mecháčovi a liboval si, jak se dobře
vyspal.
Zasněženým lesem jen letěli. Sluníčko se chytalo
zlatých parohů, parohy se blyštěly, div že vrány neosleply.
Jelen celou cestu troubil na celý les, vlci se schovávali,
jeskyňky se bály vystrčit nos.
V chaloupce bylo útulno a teplo, venku bílá zima
s červeným sluníčkem. Od té doby jelen poslouchal
dědečka Mecháče a Smolíček nepřestal poslouchat
jelena.
