Pověsti z Českotřebovska
Pověst o znaku města Česká Třebová
O vzniku městského znaku se vypravuje tato pověst:
Za panování krále Václava IV. bývala Česká Třebová malým městečkem ohrazeným hradbami. O pořádek ve městě se staral rychtář s několika konšely, kteří měli k pomoci městského písaře. Ten měl na starosti i městské pečetidlo, za které ručil svou hlavou. Není tedy divu, že je pečlivě opatroval, aby se neztratilo.
A přece jednoho dne pečetidlo zmizelo jakoby se nad ním zem zavřela.
Písař a jeho žena všechno prohledali, ale pečetidlo nenalezli. Písař byl předveden před soud, který jej odsoudil k smrti. Marně ve vězení přemýšlel, kam asi pečetidlo zmizelo, marně přemýšlela a hledala jeho manželka. Až nadešel den popravy. Za ranního rozbřesku smutně zazněl nad probouzejícím se městečkem hlas zvonku – umíráčku, aby oznámil občanům, že bude popraven muž, který málo dbal svých povinností. Rozespalí měšťané rychle vybíhali ze svých dřevěných stavení, v běhu ještě navlékali suknice a pláště, hospodáři, řezníci, hrnčíři a kramáři, koláčníci, pekaři i perníkáři, bečváři, ševci a tandléři, ti všichni se ženami a dětmi spěchali za smutným průvodem ozbrojenců, v jejichž středu kráčel městský písař. Jejich cílem byl Šibeniční vrch vypínající se nad západním okrajem města. Každý chtěl být svědkem popravy, každý chtěl stát v prvé řadě, aby nepřišel o nezvyklé divadlo.
Na popravišti bylo již vše připraveno. Uprostřed stála šibenice, kolem níž se tlačily davy lidu. Rychtář ještě jednou přečetl ortel smrti odsouzenci, který naposled zabloudil zakaleným zrakem po přítomných, hledaje mezi nimi milovanou ženu. Ale marně, nebylo jí zde.
Ta zatím znovu hledala doma a doufala, že zachrání svého muže. V zoufalství vyhlédla oknem a spatřila průvod blížící se k popravišti. Vtom zrakem zavadila o smetiště, kde se právě hrabal sousedův kohout. Pod jeho nohama najednou spatřila jakýsi předmět. Vyběhla ze světnice rovnou na smetisko, zvedla onen předmět a stanula jako zkamenělá. Bylo to hledané městské pečetidlo. Rychle se vzpamatovala a dala se v běh s větrem o závod. Přiběhla právě včas. Ortel byl již přečten a kat se svými pomocníky se připravoval k vykonání svého díla. Když ukázala rychtáři a konšelům městské pečetidlo, zrušili rozsudek a propustili písaře na svobodu.
Od té doby je znakem České Třebové kohout s lidskou hlavou a třírohým kloboukem.
Jelenice
Les býval plný divoké zvěře. Lovci vykopali jámy, pokryli je chvojím a větvemi a štvaná zvěř do nich padala. Jamám se říkalo jelenice. Odtud prý pochází jméno kopce.
Jiný výklad uvádí, že jméno pochází od staročeského „želenice“. Podle něj měli naši předkové na tomto kopci pohanský hřbitov, který nazývali žalov nebo želenice.
Česká Třebová měla v dávných dobách soud a hrdelní právo. Právě na ostrohu Jelenice popravovali Třebovští své nepoctivce. Tomu místu říkali Šibeniční vrch. Na Jelenici měly prý o filipojakubské noci čarodějnice své sněmy.
O Jelenici se vypráví pověst o pokladu a lakotné ženě. Jednou v Květnou neděli šla přes Jelenici chudá žena, která držela v náručí malé dítě. Najednou se před ní ve stráni otevřela země a zazářilo světlo. Světlo, vycházející z jeskyně, ji přilákalo dovnitř. Tam stál obrovský kotel a z něj šlehaly vysoké plameny. Hrstkou drobtů z chleba oheň uhasila a v kotli se objevily zlaťáky. Žena se dala zlákat bohatstvím, posadila dítě na zem, dala mu do ruky dvě mince na hraní a začala nabírat peníze do zástěry. S plnou zástěrou běžela domů a vysypala zlaťáky do truhly. Spěchala zpět, ale jeskyně se před ní zavřela. Ubožačka rázem vystřízlivěla z lakotného opojení, když si vzpomněla na dítě. Smutně kráčela nešťastnice domů. Peníze v truhle se proměnily v listí. V žalu prožila žena celý rok. Na Květnou neděli běžela na Jelenici. Jeskyně byla opět otevřena a dítě sedělo stále uvnitř a hrálo si se zlaťáky. Žena na poklady ani nepohlédla, popadla dítě a běžela domů. Od té doby byla vyléčena z mamonu a lakoty.
Kaple Panny Marie na Horách
V bitce v Uhrových dolech byl zabit také jediný syn uherské šlechtičny. Ta přijela do České Třebové navštívit synův hrob a pomodlit se za něj. Když odcházela, pověsila na starý dub obrázek Panny Marie. Druhý den přišli dřevaři a velmi se podivili, kde se tu svatý obrázek vzal. Považovali to za zázrak. Později dub skáceli a na jeho místě vystavěli dřevěnou kapličku, do níž obraz zavěsili.
Druhá pověst je rovněž z té doby. Jeden z uherských důstojníků poznal marnost boje a nepozorovaně prchl a skryl se v koruně dubu. Jako poděkování za svou záchranu pověsil na strom obrázek. Po letech místo navštívil a dal vystavět dřevěnou kapličku. Ta později vyhořela, ale přispěním místního obyvatelstva byla vystavěna nynější zděná kaple.
V lese na Horách káceli dřevorubci stromy. Jednomu z nich se při sekání objevil obraz Panny Marie a zjevoval se mu znova a znova. Poradil se o tom se svými kamarády a společně zavěsili na strom v onom místě svatý obrázek. Později tam postavili oltář a po letech dřevěnou kapli.
Další pověst je o prameni pod obrazem. Jednou se chromý ubožák umyl v tomto prameni a vyskočil zdráv. Berle pověsil na památku na strom vedle obrazu.
Pověst o zázračných léčivých účincích se rozlétla do kraje. Lidé z vděčnosti za své uzdravení házeli do studánky peníze. Toho využil jistý nepoctivý českotřebovský mládenec pivoňka. Vybíral peníze ze studánky a utrácel je. Avšak po čase onemocněl a oslepl. Lidé mu poradili, aby si omýval oči vodou ze studánky. Mladík poslechl a zároveň střádal peníze, jež utratil. Poté, co našetřil celou částku a vrátil ji, se zakrátko uzdravil.
Lidé po čase vybrali peníze z pramene a s přispěním města nechali postavit dřevěnou kapli.
Pověst o Uhrových dolech
Za vlády Jiřího z Poděbrad přišly těžké časy. Uherský král Matyáš Korvín zatoužil po české koruně a s mohutnými vojsky vtáhl do Čech. Jeden z oddílů uherského vojska zabloudil a dostal se až do blízkosti České Třebové. Na noc se Uhři rozložili v malé kotlince a ulehli ke spánku. Byli si tak jisti svou bezpečností, že ani nepostavili stráže. Jeden českotřebovský občan je náhodou zpozoroval a spěchal to oznámit do města. Rychtář s konšely rozhodl, že s měšťany uherské ležení v noci přepadnou. Vyzbrojeni tím, co doma našli, tiše obklíčili spícího nepřítele a zaútočili. Překvapení Uhři se bránili, ale nakonec podlehli. Jen několika z nich se podařilo uprchnout do lesa. Vítězní Českotřebovští se vraceli domů. Druhý den se k táboru přiblížil velitel oddílu, kterému se podařilo utéci. Z lítosti nad porážkou se „šklíbil“ (tj. plakal). Od těch dob se údolíčku říká Uhrovy doly a kopci Šklíbanda.
V Kozlově se o Uhrových dolech vypráví jiná pověst. Jeden oddíl uherského vojska se nakazil morem. Aby se nákaza nešířila, byl vyhnán do lesů. Vojáci bloudili, až došli ke Kozlovu. Tam je kdosi poslal do doliny, kde se utábořili. Lidé jim nosili potraviny, za něž Uhři dobře platili. Jeden po druhém však umírali, až pomřeli všichni. Byli pohřbeni v místě, kde se říká „Na hrobích“. Ve výročních dnech je prý v těchto místech vidět vojáky a zní krásná hudba.
Kdysi se jeden člověk z Litomyšle vracel Uhrovými doly domů a spatřil otevřenou jeskyni. V jeskyni byli ke žlabu přivázáni koně a všude byla spousta vojáků, jako v kasárnách. Když se po chvíli vrátil na to místo se svým přítelem z Kozlova, jeskyně byla zavřená a nikde nikdo. Našli jen koňskou uzdu.
Vodník v Benátkách
Vždy o jedenácté vylézal z vody a sedával na vrbě, kde si pročesával své dlouhé zelené vlasy. Kdo šel náhodou v noci kolem, toho popadl, a nic mu nebyla platná obrana. Každého utopil. Mnoho odvážlivců se ho pokoušelo zabít, ale všichni za svou troufalost zaplatili životem.
Až jednou Marek z Trávníka, který se vracel z lovu, uviděl hastrmana, jak sedí na vrbě a líčí pentle na děvčata. Vystřelil na něj a vodník skočil do vody. Od té doby se v těchto místech už neukázal.
Také v pivovarském rybníčku se utopilo několik lidí. Vždy o svatojánské noci se hladina rybníčka zamlží, utichne vítr a jen měsíc osvětluje okolí. Tu zavíří voda a z mlžného oparu začnou vystupovat utopenci. Zástup vede první utopený a za ním následují další. Průvod několikrát obejde rybníček a děsí pocestné. Pak náhle, úderem dvanácté, zmizí. Ten, kdo prý zahlédne tento hrůzný zástup, do roka se utopí.
U tří čertů
Tam se prý prali tři čerti o čarodějnou knížku. Jak byli v ráži a vzájemně se o knihu přetahovali, otevřela se v jednom místě a jeden z čertů vzkřikl mocné zaklínadlo, které mu náhodou padlo do oka. V tom okamžiku se zablesklo, třikrát zahřmělo a čerti zkameněli.
Zůstali tam tři malé kopečky. Od těch dob se tomu místu říkalo U tří čertů.
O vzniku jména Česká Třebová
Od staročeského „triebiti“ (= mýtit, čistit) pocházejí také jména vznikajících osad jako Třebová, Třebovice. Původně jméno Třebová označovalo řeku Třebovku (lat. listina krále Vladislava II., hlásící se do roku 1167 – první zmínka o jménu Třebová), posléze bylo přeneseno na vznikající osadu. Pro rozlišení byla později připojena ke jménu řeky přípona –ka. Pro vznik jména města uvádí Z. Hackenschmied méně pravděpodobnou teorii, a to, že jméno Třebová pochází od pohanského „třeba“ (=oběť). Velmi podobně uvádí svou verzi pro vznik města a jména A. Přívratský. Osada vznikla na mýtině, kde stojí dnes rotunda svaté Kateřiny a jméno Třebová odvozuje od slova „třeba“ (=pohanské ohňové obětiště).
