Jdi na obsah Jdi na menu
 

Moc pěkné pohádky - O SNĚHURCE

O SNĚHURCE

Žili král a královna, měli všeho, nač si vzpomněli. Mnohý
člověk jim záviděl, ale do srdce jim neviděl: královští
manželé spokojeni nebyli. Chtěli mít děti a neměli, za
dítě by byli dali celé království.
Jednou v zimě stála královna u okna a dívala se, jak
venku pod zámkem skotačí ve sněhu cizí děti, koulují se
a vesele výskají. „Kéž by jedno z těch dětí bylo naše!“
povzdychla si královna a chtěla od okna odejít. Tu
zpozorovala u brány ženu, oblečenou v lehké hadříky,
mrazem promodralou. Poslala komornou, aby ženu
přivedla.
„Odkud jsi?“ ptala se jí.
„Zima mě vyhnala z lesů, jdu prosit o trochu jídla
a kousek šatstva.“
Královna jí dala velký koš jídla, teplé šaty a střevíce
a vyprovodila ji na nádvoří. Tam si teprve všimla
krvavých šlépějí ve sněhu, žena byla bosá a nohy měla
rozpraskané mrazem.
„Jak jsi mohla jít bosá v takové zimě?“ ptala se
královna.
„Mám děti a pro děti udělá člověk všechno, aby
neumřely hladem.“
„Já bych za dítě dala život,“ povzdechla královna.
„Tos říkat neměla,“ pravila žena. „Brzo se ti narodí
132
dcerka, bílá jako sníh, s líčky červenými, jako je krev
mých šlépějí. A sama jsi to chtěla, za její život dáš svůj
vlastní.“
Než se královna mohla zeptat víc, vítr zdvihl sně-
hový sloup a v jeho víru žena zmizela.
Neuplynul ani rok a královně se narodila dceruška.
Byla nad sníh bělejší a tvářičky se jí rděly jasnou krví.
Matka ji sotva stačila políbit, zavřela oči a navždy usnula.
Tak se králi nadobro pokazila jediná radost, na niž se
celý život těšil.
Dívenka rostla a všichni ji měli rádi. Cizí ruce ji
převinovaly a kolébaly, cizí hlas jí začal říkat Sněhurka,
že se narodila v zimě a měla sněhobílou pleť. Ale nebyly
to ruce tvrdé, byly laskavé, nebyl to zlobný hlas, byl to
hlas plný lásky. Byly to ruce a hlas hodné chůvy.
V tom království žila krásná kněžna. Nutili krále,
aby si ji vzal za ženu. Král poslechl a s tou kněžnou se
oženil. Nová královna se mu stavěla do očí, sličnou tváří
a medovým hlasem mu učarovala. Netušil, jaká zlá žena
se z ní vyklube.
Královna měla jedno tajemství. Ráno, jak vstala,
postavila se před zrcadlo a ptala se:
133
„Pověz, kdo je v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
Nebylo to zrcadlo obyčejné, bylo kouzelné. Ukázalo
královnu v celé její kráse a odpovědělo:
„Ty jsi, paní, v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější.“
Královna se pyšně usmála, jako by se to rozumělo
samo sebou, a celý den byla v dobré náladě, i pro
Sněhurku měla milostivý úsměv.
Tak to šlo den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce.
Král věřil, že znovu našel ztracené štěstí. V královně se
jen viděl, ale viděl se i ve Sněhurce. Ta rostla do krásy,
a že měla dobré srdce, měli ji všichni rádi. Jen královna
ji tajně nenáviděla, tušila, že ji spanilá Sněhurka brzo
předčí.
Jednoho rána, v ten den zrovna bylo Sněhurce patnáct
let, postavila se královna jako obvykle před zrcadlo
a ptala se:
„Pověz, kdo je v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
134
Kouzelné zrcadlo se zakalilo, neukázalo královnu
v celé její kráse a řeklo:
„Odpusť, paní, v zemi zdejší
Sněhurka je nejkrásnější.“
Královna měla sto chutí zrcadlo rozbít. „Lžeš, ty
střepe!“ vzkřikla a znova se zrcadla ptala. A zrcadlo jí
odpovědělo totéž.
Královna se dlouho nerozmýšlela. Zavolala myslivce.
„Zavedeš Sněhurku do lesa a tam ji zabiješ,“ poručila
mu. „Abych viděla, žes mě nezradil, přineseš mi její
srdce.“
Myslivec se zhrozil, co se na něm žádá. Ale neodv
ážil se královně odmlouvat.
Vyzval Sněhurku, aby si s ním vyšla do lesa, že jí
ukáže srnky.
Nemusil jí dvakrát říkat, šla do lesa ráda. Myslivec
ji zavedl hodně hluboko. „Zde si sedni,“ řekl jí, když
přišli na okraj malého paloučku, „a ani se nehni. Za chvíli
se srnky objeví.“ Sněhurka si sedla, ani nedutala a čekala.
Zatím se myslivec odplížil a spěchal zpátky do zámku.
Neměl to srdce, aby spanilé a hodné Sněhurce ublížil.
Cestou zabil laňku, vyňal z ní srdce a donesl je královně.
135
Pochválila ho, myslila, že je to opravdu Sněhurčino srdce,
a té noci se jí dobře spalo.
Sněhurka čekala, ale srnky nepřicházely. Už se začalo
smrákat, i sháněla se po myslivci, volala ho, hledala na
všech stranách a zacházela do lesa ještě hloub. Tu se les
rozestoupil, Sněhurka se octla na mýtině a tam stála hezká
chaloupka.
„Přespím tu,“ řekla si, „a ráno mě myslivec najde.
Jistě se v lese dobře vyzná.“ Musila se sehnout, dveře
u chaloupky byly velmi nízké, a vešla dovnitř. V malé
světničce stál dlouhý stoleček, na něm bylo sedm talířků,
u každého talířku ležely lžička, vidlička, nůž, před
talířkem sedm skleniček. U stěny stálo v řadě vedle sebe
sedm čistě ustlaných postýlek.
Sněhurka měla hlad, neodolala a z každého talířku
si vzala kousek jídla, z každé skleničky se trochu napila.
A že byla hodně unavená, chtěla si odpočinout. Ale do
žádné postýlky se nevešla, všechny byly úzké a krátké,
i natáhla se přes všech sedm postýlek, a jak se hlavou
dotkla peřiny, hned usnula.
Večer za tmy přišli páni té chaloupky, sedm trpaslíků,
co v horách dobývali stříbro. Vešli dovnitř s rozsvícenými
kahanci a hned si všimli, že tu něco není v pořádku.
„Kdo odstrčil mou stoličku?“ ptal se první.
137
„Kdo jedl z mého talířku?“ zvolal druhý.
„Kdo mi nakousl chlebíček?“ ptal se třetí.
„Kdo se tu pustil do mého medu?“ vzkřikl čtvrtý.
„Kdo jedl z mých jahůdek?“ ptal se pátý.
„Kdo si bral z mých borůvek?“ zvolal šestý.
„Kdo mi upil malinové šťávy?“ ptal se sedmý.
„Kdo to leží na našich postýlkách?“ zvolali všichni,
když se rozhlédli. Posvítili si kahanci a spatřili krásnou
dívenku, čelo se jí bělalo jako sníh a líčka se jí rděla
jasnou červení. „Ta je hezká!“ divili se, ale tiše, aby ji
neprobudili. Rozložili se po zemi, kde se jen dalo, a ještě
dlouho si o tom spanilém děvčátku šeptali, až také usnuli.
Sněhurka se ráno vzbudila a hrozně se polekala.
Trpaslíci už byli vzhůru a zvědavě na ni kulili očka.
Poznali, že se jich bojí, a aby ji upokojili, začali dovádět.
Jeden dělal kotrmelce, druhý skákal na jedné noze, třetí
chodil po rukou, čtvrtý se vozil na dveřích, pátý se šestým
se přetahovali za vousy, sedmý přeskakoval stoličky. Bylo
hodně křiku a smíchu, rozesmála se i Sněhurka.
Když trpaslíci celí udýchaní přestali, ptali se Sně-
hurky, jak se jmenuje.
„Sněhurka,“ odvětila.
To jméno se jim líbilo. „A jak ses dostala k nám do
chaloupky?“
138
Pověděla jim, jak se šla s myslivcem podívat na srnky
a jak se jí myslivec ztratil.
„Odtud se jen tak nedostaneš,“ pravili trpaslíci. „Víš
co! Zůstaň u nás, budeš nám vařit, prát, postýlky stlát.“
Sněhurka řekla, že zůstane ráda. „Tatínek mě jistě
dá hledat, počkám zde, dokud mě nenajdou.“
Král dal opravdu Sněhurku hledat, ale hledali ji
marně. Myslivec se ani slovem neprozradil, bál se
královny. Ta naoko dělala, že se jí po Sněhurce stýská,
ale v duchu měla radost, že se jí zbavila. Měla ji za
mrtvou. Ani zrcadla se ráno neptala, kdo je v celé zemi
nejkrásnější, byla si jista, že nikdo jiný nemůže být
krásnější než ona. Královna tedy jen kvetla, ale král
steskem chřadl.
Už se nevědělo o Sněhurce rok. Jednou ráno se
královna špatně vyspala a rovnou z postele běžela ke
kouzelnému zrcadlu. Postavila se před ně a ptala se:
„Pověz, kdo je v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
Zrcadlo se jí neukázalo v celé její kráse, zakalilo se
a pravilo:
139
„Odpusť, paní, v zemi zdejší
Sněhurka je nejkrásnější.“
Královna se vztekem začala dusit. „Kde je?“ vypravila
ze sebe. Zrcadlo odpovědělo:
„Za devíti lesy žije
a den po dni krásnější je.“
Rozzuřená královna poslala pro myslivce. Ale ten
už ke královně nešel, tušil, že něco není v pořádku,
a utekl.
Královna se přestrojila za starou kramářku, začernila
si obličej sazemi a vydala se do lesů za Sněhurkou. Za
devátým lesem přišla na mýtinu, uviděla tam hezkou
chaloupku a za chaloupkou Sněhurku, jak věší prádlo
a zpívá:
„Sviť, sluníčko, sviť, usuš každou niť! Sviť...“
Hlásek Sněhurce zaskočil v hrdle a kolíčky jí vypadly
z rukou, když spatřila cizí ženu.
„Neboj se, děvenko,“ pravila přestrojená královna
změněným hlasem. „Jdu se zbožím a jsem už hrozně
140
utrmácená. Prosím tě, dej mi krapet vody.“
Sněhurka běžela pro skleničku a nabrala ve studánce
vodu. Cizí žena se napila a řekla: „Za to, žes tak hodná,
dostaneš něco z mého zboží. Nechceš tuhle modrou
tkanici do živůtku? Vidím, že už se ti tvoje trhá.“
Sněhurka přikývla, že ano. „Ukaž, hned ti ji zkus
ím,“ nabídla se cizí žena. Sněhurka se před ni postavila
a žena jí utáhla tkanici tak pevně, že Sněhurka padla na
zem jako bezduchá.
Královna se obrátila a spěchala domů.
Trpaslíci našli večer Sněhurku, jak leží za chaloupkou
jako mrtvá. Tuze se polekali a začali ji křísit. Tu si všimli,
jak těsně má utažený živůtek. Přeřízli rychle tkanici,
Sněhurka vydechla a přišla k sobě. Pověděla trpaslíkům,
co se jí přihodilo. Musila jim slíbit, že se z chaloupky
ani na krok nehne, když budou pryč.
Královna se vyspala do růžova, a hned jak vstala,
běžela k zrcadlu:
„Pověz, kdo je v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
Zrcadlo se zakalilo a pravilo:
141
„Odpusť, paní, v zemi zdejší
Sněhurka je nejkrásnější.“
Královna se už neptala, kde Sněhurka je, věděla to
dobře. Nemeškala, namalovala si tváře cihlovým
práškem, zamoučnila si vlasy, hodila na sebe staré šaty
a s rancem na zádech se vydala k chaloupce trpaslíků.
Našla chaloupku zavřenou. Ve světničce u okna
viděla stát Sněhurku. Zrovna zalévala květiny a zpívala:
„Potřebuješ, kytičko,
vodičku i sluníčko,
potřebuješ...“
Nedozpívala, spatřila venku stařenu, a ta stařena
chraplavým hlasem volala:
„Mám hezké zboží na prodej, kupte si!“
Sněhurka pootevřela okénko a řekla:
„Děkuji, nepotřebuji!“
„Ale podívat se můžeš,“ pravila stařena. „Tenhle
hřebínek hezky češe.“ Vyndala z kapsáře zlatý hřebínek.
„Skloň hlavu, ukážu ti to.“
Sněhurka vystrčila z okna hlavu a stařena jí vrazila
hřebínek do vlasů. Byl napuštěný jedem, jen trochu
142
Sněhurku škrábl a ta se skácela na zem bezduchá.
Královna se obrátila a spěchala domů.
Naštěstí už nebylo daleko k večeru a zanedlouho tu
byli trpaslíci. Nemohli do chaloupky dveřmi, Sněhurka,
hned jak ráno odešli, zavřela dveře na závoru, i vlezli do
světničky oknem. Našli Sněhurku ležet na zemi. Hned si
všimli zlatého hřebínku ve vlasech, hřebínek vytáhli
a Sněhurka přišla k sobě. „Sněhurko, buď opatrná,“ volali
jeden přes druhého, „neotvírej ani okénko, když jsme
pryč!“ Sněhurka jim to slíbila.
Jak přišla královna domů, shodila se sebe staré hadry,
omyla si tváře, vyčesala si mouku z vlasů a běžela
k zrcadlu:
„Pověz, kdo je v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
Zrcadlo se zakalilo a odpovědělo:
„Odpusť, paní, v zemi zdejší Sněhurka je
nejkrásnější!“
Královna zbledla a zapotácela se. Celou noc nespala,
nemohla se dočkat rána. S prvním úsvitem se přistrojila
za selku a s košíčkem jablek se vydala za devět lesů
k chaloupce trpaslíků.
143
Dveře i okna byly zavřeny. Královna se tiše přikradla
k chaloupce a slyšela, jak si ve světničce Sněhurka zpívá:
„Ať pavouček nosí štěstí,
pavučinu musím smésti.
Běž, pavoučku, sítě přísti
mezi jehličí a listí!“
Někdo zaklepal na okénko. Sněhurka přistoupila
k oknu, ale neotevřela. „Nikoho nepustím a nic nechci,“
volala na cizí ženu, „jdi si svou cestou!“
„Nepouštěj, nevadí,“ pravila ta cizí žena hodně
nahlas, aby ji Sněhurka slyšela. „Takováhle dobrá jablíčka
vždycky někde udám.“ A ukázala Sněhurce košík
s krásnými jablky. Sněhurka, co byla u trpaslíků, jablko
neviděla. Měla na ně laskominy, ale neotevřela.
Žena vzala z košíku jedno jablko, to nejlákavější,
a položila je na výstupek před oknem. Potom Sněhurce
zakývala jako na pozdrav, že odchází, a opravdu zašla
mezi stromy. Ale ne daleko. Schovala se za silnou
borovici a čekala. Za chvilku viděla, jak Sněhurka pomalu
otvírá okno, bere jablko a zase je pokládá. „To by bylo,
aby se mlsná holka nechytila!“ řekla si pro sebe královna.
A nemýlila se. Sněhurka zase jablko vzala a tentokrát je
144
nedala zpátky, ale s chutí se do něho zakousla. To jablko
bylo otrávené. Jak spolkla první kousek, skácela se na
zem.
Když královna přišla domů, shodila přestrojení
a honem běžela k zrcadlu. Celá udýchaná se ptala:
„Pověz, kdo je v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
Zrcadlo ukázalo královnu v celé její kráse
a odpovědělo:
„Ty jsi, paní, v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
Královna jako by se znovu narodila. Ještě ten den
uspořádala ples a tančila a veselila se až do rána.
Trpaslíci Sněhurku marně křísili. Nepohřbili ji však
do černé hlíny, udělali skleněnou rakev a do ní Sněhurku
položili. Sněhurka vypadala jako živá: tváře jí plály jasnou
červení a rty měla rudé jako třešně. Trpaslíci donesli rakev
se Sněhurkou do kalinového loubí a denně se na ni chodili
dívat.
Jednou zabloudil na lovu mladý král a dostal se na
145
mýtinu. V chaloupce nikoho nenašel, aby se zeptal, jak
se z lesa dostane. I šel dál a přišel ke krásnému loubí,
kaliny zrovna kvetly, a všechno tam zvalo k odpočinku.
Vešel do loubí a uviděl skleněnou rakev. V ní ležela dívka
tak sličná, že se do ní rázem zamiloval. „Ta nemůže být
mrtvá,“ řekl si. Odkryl víko a zvedl k sobě Sněhurčino
tělo. Jak jí hlava klesla na jeho prsa, vyskočil jí z krku
kousek otráveného jablka a Sněhurka otevřela oči.
Než se večer trpaslíci vrátili domů, Sněhurka a mladý
král se umluvili, že se vezmou. Těžko se trpaslíci smířili
s tím, že je Sněhurka opustí. Přáli jí i jejímu snoubenci
hodně štěstí a zdraví a vyprovodili je na kraj lesa. Tam
se rozloučili, trpaslíci se vrátili do chaloupky na mýtině
a mladý král si odvedl Sněhurku do svého zámku.
Začaly přípravy k slavné veselce.
Pozvali také Sněhurčina otce. „Koho si bude ten
mladý král brát?“ ptala se královna. Král pokrčil rameny,
netušil, že se bude vdávat jeho vlastní dcera. Královna
se oblékla do nejdražších šatů a ověsila se šperky. Pak
se postavila před kouzelné zrcadlo a ptala se:
„Pověz, kdo je v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
146
Zrcadlo ukázalo královnu v celé její kráse
a odpovědělo:
„Ty jsi, paní, v zemi zdejší
nejhezčí a nejkrásnější!“
Královna byla zvědava na nevěstu, i zeptala se:
„Jaká je ta, co se vdává?“
Zrcadlo se ke královnině hrůze zakalilo a odpov
ědělo:
„To je krása, tvoje sláva
vedle její opadává.“
Královna si zula střevíc a vztekle jím mrštila do
zrcadla. Rozbilo se na tisíc kousků.
Vtom už ji volal král, že je kočár připraven. Líčidlem
zastřela na tváři stopy hněvu a vzteklého pláče, nasedla
do kočáru a na tu slavnou veselku se jelo velmi nevesele.
Mladý král uvedl hosty do vyzdobeného sálu
a představil jim svou nevěstu. Jak ji královna spatřila,
obrátila se a prchala ze zámku, pominula se rozumem.
147
Jako štvaná běžela cestou necestou, pustými lesy, devět
nocí na ni pršelo kamení a devět nocí trní, až padla na
zem bezduchá a bylo po ní.
Král, otec Sněhurčin, se radoval, že konečně našel
ztracenou dceru, a svatba byla stokrát krásnější
a veselejší, než jakou ji chystali. Sněhurka na ni chtěla
pozvat také trpaslíky. Sto myslivců křížem krážem
projíždělo lesy, a nikde ani památky po mýtině a hezké
chaloupce.
Já jsem ji také hledal, ale nenašel. I kdybych však
o ní věděl, nikomu bych, kde je, nepověděl.